NCAA není jediná cesta, ALE…

7. září 2025

Před pár dny jsme uveřejnili příspěvek o tom, kolik hráčů 1. kola letošního NHL draftu jde na některou z amerických univerzit. Vojta Čihař (tatínek Vojťase, který byl letos draftován ve 2. kole NHL draftu) nás v dobrém a velmi decentně upozornil na to, že možná až příliš propagujeme tuto cestu rozvoje mladých hráčů, jako by byla jediná správná a žádná jiná se jí nevyrovnala.

Vojta má samozřejmě pravdu. Jsem si toho vědom a jeho připomínku plně respektuji. Pokusím se ale vysvětlit, proč to děláme.

Náš starší syn Andrej se pomalu blíží ke konci své hokejové kariéry, během níž si prošel kanadskou juniorkou QMJHL, farmářskou AHL (ECHL), tři roky působil v NHL, čtyři roky v ruské KHL, no a nyní již pátou sezónu hraje v dresu třineckých Ocelářů. Uteklo to. Strašně rychle to uteklo Z Andyho je dnes táta tří malých dětí a já mám pocit, že mu život "dospěláka" vlastně teprve začíná.

Proto, když jsme se rozhodovali o pokračování hokejové cesty Váši, už jsem přemýšlel trochu jinak než kdysi dávno v případě Andyho. S věkem prý přichází moudrost. Nevím. Spíše bych řekl, že má člověk více zkušeností, ale to vyjde asi nastejno. Prostě jsem si uvědomil, jak je ta sportovní kariéra strašně krátká, a proto jsem v případě Váši nebral v potaz pouze jeho budoucnost hokejovou, ale i tu nehokejovou.

Kdyby šlo jen o ten hokej, tak o cestě do NCAA řeknu, že je jednou z nejlepších, ale určitě nebudu trvat na tom, že jedinou. Např. Vojťas, kterému byly v Karlových Varech vytvořeny naprosto ideální podmínky pro jeho další hokejový růst, by byl blázen, kdyby jich nevyužil a vydal se hledat štěstí někam jinam. Jenže kolik kluků je na dospělý hokej v 17 letech připraveno jak po stránce fyzické, tak po stránce mentální? Hodně málo. Váša na seniorský hokej v 17 letech připravený nebyl a upřímně… Na Spartě nabité zvučnými jmény by v tomto věku neměl ani co pohledávat. V jeho případě jsme tedy museli přemýšlet kudy dál, protože v české juniorce jsme ho nechávat nechtěli.

Mezi „hokejové“ důvody toho, proč se naším cílem stala NCAA, lze řadit především fantastické podmínky pro development mladých hráčů. Americké univerzity jsou velmi bohaté, a to se promítá do kvality jejich sportovního zázemí, které je na úrovni týmů NHL. Pokud byste se chtěli sami přesvědčit, pusťte si na YouTube video jakéhokoli universitního týmu a sami se přesvědčte. Pod tímto odkazem např. najdete Vášův UMass https://www.youtube.com/watch?v=RpyhCEHQwNs

Dalším „hokejovým“ důvodem pro volbu NCAA je skutečnost, že už to není juniorská soutěž, ale ještě pořád to není ani seniorská soutěž. Pro ilustraci rozdílného věku hráčů by snad bylo možné říci, že zatímco juniorky jsou soutěže pro středoškoláky, tak NCAA je soutěž pro vysokoškoláky, ale pořád ještě ne pro chlapy, což je velmi důležité. Není totiž pochyb o tom, že přechod do seniorského hokeje bývá nejkritičtější fází vývoje každého hráče, no a NCAA klukům pro její zvládnutí poskytuje pár let navíc, což je k nezaplacení.

Kromě drahocenného času poskytuje NCAA hráčům i skvěle propracovaný individuální rozvojový program šitý každému z nich přímo na míru. O kluky se neustále starají nejen renomovaní hokejoví trenéři často s mnohaletými zkušenostmi z NHL, ale i řada trenérů specialistů, od kondičáků, přes sklils kouče, fyzioterapeuty, výživové poradce, mentální kouče atd. a ti všichni rozvojový program průběžně sledují, vyhodnocují a případně upravují.

A ještě jednu přednost má hokejový život na univerzitách. Zápasů se tam nehraje moc, a tak má tréninkový proces v NCAA opravdu tu nejvyšší možnou kvalitu. Na led můžete jít v podstatě kdykoliv, a to buď sám nebo se skills koučem. I spousta dalších specialistů je Vám kdykoliv k dispozici, a je jen na Vás, zda jejich služby vyhledáte či nikoliv. Zároveň je o Vás skvěle postaráno ohledně regenerace a výživy. Na stadionech najdete sauny, vířivky, kryokomory, bazény a mnohé další regenerační vybavení. Úroveň stravování není na všech univerzitách úplně stejná, ale zrovna na Vášově UMass byste si připadali jako v šestihvězdičkovém hotelu s neomezeným přístupem ke skvělému jídlu a pití (přiložená fotka z přednáškové auly potěšila mě, zatímco fotka jídelny s rozmanitou nabídkou potravin doslova nadchla Lucku). Jen ubytování na kampusu je první rok poněkud skromnější. Malý pokojíček, postel, skříň a stoleček. Jako doma to není, ale stačí to. Už od druhého ročníku však hráči můžou bydlet v apartmánech, což většinou všichni rádi využívají.

Všechny výše uvedené „hokejové“ důvody by sami o sobě už mohly být postačující k tomu, abyste se i Vy rozhodli pro NCAA, ale pro mě osobně měly ještě větší váhu důvody „nehokejové“.

Nedávno jsem v rámci diskuze o NCAA na sociální síti X četl příspěvek, ve kterém stálo: "Život v kampusu, kde žijí desítky tisíc studentů podobného věku, je pro kluky určitě atraktivnější než jízda autobusem s 20 spoluhráči z Lethbridge do Moose Jaw, kde pak bydlíte v přízemí domu nějaké rodiny." Tahle věta ve mně hodně zarezonovala. Jestli mě totiž něco na Andyho kariéře mrzelo, tak to byla skutečnost, že byl pořád jen na stadionu nebo seděl v autobuse či v letadle (dnes bych k tomu ještě přidal „u počítačové konzole)“. Život se spoustou studentů a studentek Vášovi opravdu závidíme. Fakt. Asi už jsme staří a když se s Luckou ohlédneme za svými životy, věříme, že právě na ty univerzitní roky bude Váša jednou vzpomínat nejraději.

Jenže víte, jak to je. Že roky strávené na univerzitě patří k nejkrásnějšímu období života, si člověk uvědomí až s odstupem času a tak jsme netrpělivě čekali na to, jaká bude Vášova první reakce až příjede do kampusu . Mile nás ale překvapil. Vlastně vůbec neprudí Dokonce máme pocit, že je od prvních dnů až překvapivě v pohodě, což jsme nečekali. Když jsme přemýšleli o důvodech, napadlo nás, že si zřejmě užívá určitého soukromí, které doposud postrádal.

V Muskegonu měl fantastickou billet family. Fakt úžasnou. „Mamka“ Cassie se o něho starala snad ještě lépe než Lucka u nás doma, a to jsem si myslel, že víc ho rozmazlovat už nikdo nemůže Jenže Váša byl pořád buď s rodinou nebo na stadionu se spoluhráčema. Navíc byl odkázán na to, kdo ho na stadion nebo ze stadionu odveze, takže času, kdy mohl být úplně sám, moc neměl. Jeho program byl pevně daný a on se ho musel držet.

I na té univerzitě má spoustu věcí dopředu zařízených a zorganizovaných, ale o hodně věcech si už musí rozhodovat sám. Sám si vybral předměty, které bude studovat, sám se rozhoduje, kdy si dá individuální trénink, sám si řídí, kdy a s kým se půjde najíst, ale na druhou stranu si také sám musel zařídit studentský pokoj, sám si musí odnášet špinavé prádlo na vyprání, sám si musí uklízet Prostě si postupně přebírá víc a víc odpovědnosti za to, jak bude žít, a to z něj dělá mladého muže. Život na univerzitě tedy není jen krásným přemostěním mezi juniorským a seniorským hokejem, ono je to i krásné přemostění mezi dětstvím a dospělostí.

S životem na univerzitě souvisí ještě jeden velký benefit. Navážete tam spoustu přátelství a kontaktů do života! Když vidím dnes závěr Andyho profesionální kariéry, musím si klást otázku, co bude dělat dál, protože má většinu života teprve před sebou! Naštěstí se mu ta jeho hokejová kariéra opravdu povedla, ale neumíte si představit, jak tenká je hranice mezi úspěchem a neúspěchem a jak málo stačilo k tomu, aby finančně zajištěný nebyl. On sám dnes říká, že už by riziko přechodu do seniorského hokeje přes kanadskou juniorku znovu nepodstoupil, a že kdyby mu bylo 17, raději by zvolil cestu přes NCAA, aby měl jistotu vzdělání, přátel a kontaktů, které mu po skončení jeho hokejové kariéry pomůžou začít s novým životem. No prostě… On ten diplom z americké univerzity fakt není k zahození

A nakonec ještě jednu věc musím zmínit. Setkávám se často s tím, že rodiče a jejich děti nechtějí o univerzitní cestě vůbec uvažovat kvůli obavám z náročnosti studia. Já sám jsem se toho před dvěma roky v souvislosti s Vášou bál také. Jenže není studium jako studium. Věřte tomu nebo ne, ale hráči, kteří u nás doma školní docházku přímo nesnášeli, byli na amerických univerzitách s učením úplně v pohodě. Proč?

České školství je historicky založeno na tom, že se toho musíte strašně moc nabiflovat a učitelé se pak při zkoušení snaží zjistit, jestli jste se na něco z toho nevykašlali. Vlastně je pro celou naši společnost skoro typické, že se zaměřujeme na chyby a nedostatky, které pak trestáme (nejinak je tomu i s přístupem některých našich trenérů k samotným hráčům). Takhle to ale v Americe nefunguje. Tam když se Vám něco nepovede, býváte na chybu většinou upozorněn s doporučením, jak jí příště předejít. No a pokud jste sportovec, který danou univerzitu reprezentuje, pak se Vám snaží pomoci, abyste učivo zvládl, protože o Vás nechtějí přijít. Nechci tvrdit, že je tam všechno zalité sluncem, to rozhodně ne, ale některé rozdíly v naší a jejich kultuře chování jsou natolik obecně známé, že si taková tvrzení mohu dovolit pronášet i nahlas.

Pokud si tedy nezvolíte některou z nejprestižnějších amerických univerzit, které jsou zahrnovány do tzv. skupiny Ivy League (jen pro ty opravdu nejlepší), pak se náročnosti studia neděste. Zvládli to jiní, zvládnou to i Vaše děti

Závěrem dám ještě jednou za pravdu Vojtovi Čihařovi staršímu v tom, že cesta přes NCAA není jediná správná, a že těch cest, po kterých se můžete vydat, je určitě víc. Budeme ale s Luckou rádi, když o univerzitní cestě budete alespoň vědět. Ono se tu o ní dlouho vůbec nemluvilo, což nám přišlo jako velká škoda. Proto o ní tedy "občas" mluvíme my, nebo natáčíme rozhovory s těmi, kteří si ji prošli jako např. s Jáchymem Kondelíkem https://www.youtube.com/watch?v=MVNnoyWlTq0 Pokud jste rozhovor s Jáchymem ještě neslyšeli, pusťte si ho a sami si udělejte obrázek.